Miro Šmajda: “Jsem kluk z metalové garáže”

Slibovaný rozhovor je tady! Po velmi vydařeném táborském vystoupení Mira a jeho kapely, jsme Mira vyvzpovídali o Superstar, finálovém večeru, minulé i budoucí tvorbě a zpívání. S Mirem si příjemně popovídala Simona Ondráková.

Ahoj Miro, výborný koncert. Super. Jak je o tobě mediálně známo, že jsi pořádný showman, i tady si to perfektně rozbalil. Jak se cítíš po takovém výkonu?

S takovým skvělým davem, jaký byl tady v Táboře, jsem si po každé třetí písničce říkal, že ta energie z nás šla a bylo to perfektní. Lidé byli úžasní, takže i my se cítíme strašně dobře. Teď po koncertě přišla taková minutka únavy a útlumu, ale na pódiu to bouchlo. Uff, té energie. Lidé se neskutečně bavili, my jsme se bavili a myslím, že jsme se všichni střetli na jedné důvěrné rockové vlně a zabavili jsme se spolu maximálně,jak se dalo. Děkujeme všem.

Když se řekne Česko-Slovenská Superstar. Jaké máš pocity?

Už žádné asi. Už je to daleko, ale samozřejmě ta soutěž byla takovým odrazovým můstkem. A lidé, co si myslí například, že jsem nějaký výplod a nebo tak něco, to není vůbec pravda. Jsem v podstatě kluk, který vyšel z jedné metalové garáže, který hrál s metalisty špinavý tvrdý metal a jednoho dne si řekl „tak a teď bude prča“ a šel jsem do Superstar. Mám dobrý pocit, že se mým přičiněním podařilo znovu trochu dostat do povědomí tu rockovou hudbu. Samozřejmě držím palce všem lidem, kteří takhle neměli možnosti a z dětské pokoje či garáže. Prostě seberte se a jděte. Takže to jsou moje pocity.

Když byl v Superstar večer Michaela Jacksona, tak si to výborně rozbalil. Byla to skvělá show. Je pro tebe Michael Jackson tvůj idol?

Já všeobecně idol nemám. Ale když si pustíte Michaela, tak ani neznám nikoho, kdo by o něm řekl nějaké špatné slovo. Je to takový muzikant, který zavedl do muziky kus rocku, funku, popu… Já asi mám od něj nejradši spíše ty rockové věci. Například „Give to me“, co udělal se Slashem nebo s Eddiem Van Halenem, píseň „Beat it“. Prostě je skvělý, takže já jsem si to užil.

A tvoje pocity v den finálového rozhodnutí? Jak si se cítil?

Dobře, tak dostal jsem kytaru, takže dobře. Ty peníze, určitě by pomohly. Ale přeji je Marťovi. Martin je také kluk, který neměl nikdy možnosti a já si myslím, že jsme v tom rovnocenný, takže já jsem mu to velmi přál. A pro mě peníze neznamenají všechno, takže já jsem na to nemyslel ani před tím, ani v době toho rozhodnutí. Takže jednoduchá, normální věc. Taková je realita. Peníze se dají vždy nějakým způsobem vydělat.

Co tě vůbec přimělo k zpívání?

No, to byla taková zvláštní událost. Když mi bylo 10 let, tak jsem dostal „kytárku“, naučil jsem se nějaké tři akordy. Samozřejmě klasika, Metallica – Nothing else mathers. Pak nějakého Miru Žbirku a něco od Guns N’ Roses. A pak jsem na 5 let tu kytaru nechal ve skříni a zpíval jen tak ve sprše, ve výtahu a sám pro sebe. A potom jsme jednoho dne šli s bandou lidí venku a byla tam kytara, hráli jsme a já jsem… už ani nevím, co jsem zpíval (smích). Tuším, že opět něco od Metallicy. A oni najednou řekli: ,,Uaa. Miro, ty umíš zpívat!“ Tak jsem oprášil tu kytaru svou kytaru a začal jsem hrát. Rok nato jsem si na střední škole založil kapelu.

Ještě se vraťme k Superstar. Proč jsi se do soutěže přihlásil?

No právě to, co jsem říkal. Že jsem jednoduše kluk z prostředí metalové garáže, jako mnoho jiných kapel… U nás ten rockový underground se neuživí tak, jako v zahraničí, kde mají kapely svoje fankluby a dokáží produkovat něco pro lidi. Tady u nás to nefunguje, buď děláte nějaký ,,popík“ a jste natlačený do rádií a nebo další možností je jít takto přes komerční televizi a přes média a dát o sobě vědět.

Co média? Jaké byly tvoje první pocity před televizí, publikem?

Já nevím, já jsem to nikdy nějak neřešil. Když se podívám na rozhovory, které jsem dělal někdy v říjnu, když jsem tam přišel, a rozhovory, jako např. tento, který děláme teď spolu, pak mi to přijde úplně stejné. Nikdy jsem si nepotřeboval na nic hrát nebo si něco vymýšlet. Prostě úplně normální a spontánní odpovědi. Každý člověk, který pracuje v televizi, je člověk a já nemám problém se s ním rozpovídat. A to, že je tu mikrofon a kamera, tak bohužel… Je 21. století a technika je tak vyspělá, že nám dělá společnost.

Takže to, že ses stal mediální hvězdou v současné době nějak nepociťuješ?

Tak já to dělám jako svojí práci. Patří to k tomu, takhle to funguje. A bez toho už to asi ani nejde.

Teď tě z televize známe i jako tanečníka.Je pro tebe složitější skloubit zpěv a show nebo tanec?

Já jsem nějaký čas uvažoval, jestli to vezmu. Jestli půjdu toho Let´s Dancu. Ale já jsem takový, že proč ne? Proč bych měl být nějaký ohraničený. A dělat jen to a to. Nikdo mi nevezme to, že jsem srdcem rocker. A to, že mě baví víc věcí, to je prostě život. Na tom není nic zlého. Poznal jsem další nové lidi, skvělé tanečníky. A hlavně jsem zjistil to, co jsem nikdy nechápal. Jak je těžké tancovat. Jaké je to umění. Ty lidi, kteří tancují… To jsou roky-10, 15 let tancování denně, strašně moc času sebezapření. Je to vážně těžké! Poznal jsem i něco nového. Novou zkušenost, a když vypadnu, tak vypadnu. Vždy je pro mě prvořadá muzika.

Máš teď vůbec čas sám na sebe?

No, dost málo. Celý den funguji způsobem – tréninky, koncerty, kapela, studio, nahrávání. Skoro do měsíce vyjde nový singl, tak na něm makáme. A je toho dost, ale je to jednoduše tak. O čem by to bylo, když bych měl vzdychat, když by mi to bylo nepříjemné. Anebo by mě to štvalo, tak se na to vybodnu. A vrátím se zpět do své garáže (smích)….

Teď si mluvil o svém hudebním studiu. Máš čas se mu věnovat?

Vždycky si ho najdu. Teď jsme vlastně do Tábora jeli po třech dnech strávených v Praze. Už asi budeme většinou trénovat stále v Praze, protože tam máme dobré podmínky a hrajeme většinou v Čechách, takže tak.

Co bys na závěr vzkázal lidem tady v Táboře?

No, vrátil bych se asi k tomu, co jsem říkal úplně na začátku. Tahle atmosféra…Nechci říct, že jsme to nečekali, ale člověk jde do každého koncertu tak „jakože opatrně“. Vždy ho zahrajeme na maximum. Je úplně jedno, jestli hrajeme pro sto lidí nebo pro 5 lidí či pro 3 kamarády. Nebo pro tisíc, dva tisíce, tři tisíce lidí a víc… Zažili jsme dneska něco opravdu úžasného a všem lidem, kteří se dnes přišli bavit a ten čas si našli, strašně moc děkujeme. A věřím, že příště bude ještě větší nášup. Proto to děláme, aby se všichni bavili a takhle si zpříjemnili ten náš ,,životík“!

Miro, jsi úžasný showman, takže ti přejeme hodně štěstí, ať se daří a ať tě zase brzy vidíme v Táboře!!!

Děkuji, taky přeji všem hodně štěstí a držte se. Díky!

Fotky z akce Discomazec VI. ZDE

Video z akce Discomazec VI. s Miro Šmajdou ZDE

Video z rozhovoru s Miro Šmajdou ZDE

Reklama

#
#
#
#